Při svých 46. narozeninách se učím zpomalit

Poslední dny řeším holuba.

Zahnízdil přímo pod mým oknem. Uprostřed sídliště. A já u toho okna trávím čím dál víc času a sleduji ho. Jak to vydrží jen takhle nehýbně sedět?

Sledovat hnízdícího holuba je překvapivě uklidňující. A to říká někdo, kdo má fobii z ptáků. Popravdě, nevěřila bych, že tady někde budu psát o holubovi.

Ale čím déle ho sleduji, tím víc mi dochází, proč mě to tolik baví. On prostě jen je. Nesrovnává se. Nespěchá. Jen sedí, hřeje a žije teď a tady.

46 a tělo, které ví

Oslavila jsem 46 let. A moje tělo v poslední době volá po zklidnění. Ne být méně aktivní, ale být více přítomná v tom, co dělám. Víc si užívat každý okamžik, řádně ho prožít, aniž bych přitom v hlavě plánovala už ten další.

Celý život jsem byla zvyklá přidávat. Další kurz, další cestování, další projekt, další nápad. A to se asi nezmění – je to součást mě, baví mě to a pohání mě to. Jenže 46 mi přináší zase něco nového.

Burleska mi to ukázala jako první

Burleska je moje láska. To se nezměnilo a troufám si říct, že se nikdy nezmění.

Ale na začátku letošního roku jsem poprvé pocítila, že potřebuji trochu jiný rytmus. Více klidu. Více prostoru pro sebe a taky pro své tělo. Zaměřit se více na cvičení, na stravu.

Cítila jsem, že především potřebuji zpevnit tělo a hlavně srovnat záda a držení těla. Místo přihlášení na další kurz jsem se vrhla více na cvičení a celkové zpomalení.

Zpomalení je totiž způsob, jak si to, co miluješ, opravdu užít.

Vděčnost, která přišla tiše

K 46. narozeninám jsem se zastavila u okna, dívala se na holuba a nechala přijít vděčnost. Za snídani plnou bílkovin bez spěchu. Za smích s holkami. Za taneční sál, kde moje tělo ví, že žije. Za syny a mou rodinu, kterou nesmírně miluji. Za šaty na stojanu v ložnici. Za to, že mě čeká opět pár cest do zahraničí – místa, která miluji a která mi vždycky vrátí to, co každodenní spěch postupně bere.

A táky za ten pocit, že nemusím stihnout všechno najednou. Že stačí být tady a teď.

Učím se. A to je dost.

Nechci psát, že jsem to vyřešila. Že jsem se probudila k narozeninám a najednou je všechno jinak. Stále se přistihnu, jak dělám více věcí najednou, ale učím se. Poslouchám více své tělo, učím se pořádně dýchat a snažím se více žít v přítomnosti.

A možná to je ten největší dar, který si můžeš dát v každém věku.

A co ty – cítíš někdy, že ti tvé tělo říká něco, co zatím neposloučáš?

Více inspirace najdeš na mém Instagramu @ctyricitka_v_rytmu_joudi a pokud si nechceš nechat utéct žádný článek, přihlaš se k odběru newsletteru. Píšu jen tehdy, když mám co říct.