Nastavování hranic bolí. A je to v pořádku.

Sama patřím mezi ženy, které si dlouho neuměly nastavovat hranice.
Říkala jsem „ano“, i když jsem byla unavená. I když jsem uvnitř strašně chtěla říct „ne“. Pomáhala jsem, i když jsem neměla sílu. A přesvědčovala sama sebe, že to tak má být.

Dnes na tom pracuju. A jedno už vím jistě: nastavování hranic bolí. A není to známka selhání.

Proč je bolest normální (a vlastně nutná)

Vždyť i cvičení bolí. Pokud chceš mít svaly, musíš je zatěžovat. Bez bolesti se nic neposílí. A s hranicemi je to úplně stejné.

Bolest neznamená, že děláš něco špatně.
Znamená, že posiluješ něco, co jsi dlouho nepoužívala.

Nastavování hranic není drobná úprava chování. Je to změna role.

Když přestaneš být ta, co všechno zvládne

Dlouho jsi byla ta, která všechno zvládne. Ta, která se přizpůsobí, aby byl klid. Ta, která ustoupí, aby nebyl problém. A okolí si na to zvyklo.

Tvůj čas, energie a ochota byly samozřejmostí.

Ve chvíli, kdy řekneš „ne“, se něco rozbije.
Ne proto, že bys byla tvrdá.
Ale proto, že někdo jiný musí převzít odpovědnost.

A to je nepohodlné.

Ano, někdo bude nespokojený

Když začneš nastavovat hranice, někdo bude nespokojený. Někdo se urazí nebo řekne, že ses změnila. A možná má pravdu.

Změnila ses. Už totiž nejsi k dispozici za každou cenu. A právě proto to bolí.

Bolest jako důkaz respektu k sobě

Bolest není důkaz, že děláš něco špatně.
Je to důkaz, že se konečně bereš vážně.

A to není sobectví.
To je respekt k sobě.

2. díl z minisérie Nejsem tu pro všechny

Vaše Joudi

Autor: Jitka Kratochvílová (Joudi de la Cour)
Foto: se souhlasem Jitky Kratochvílové