Nastavovat hranice se pořád učím. Daří se mi to?

Na začátku roku jsem otevřela téma nastavování hranic. Našich vlastních hranic.

Proč právě tohle? Protože mě provází už dlouho a pořád na něj narážím v různých podobách. A čím víc o hranicích píšu, tím víc si jich všímám i v běžném životě. O to víc vidím, jak je to stále aktuální téma a že mě ještě čeká dlouhá cesta, než to budu umět s lehkostí. Nechci tady psát chytré poučky. Chci sdílet svoje vlastní zkušenosti.

Plány, které dávaly smysl

Když jsem si plánovala nový rok, řekla jsem si, že se víc zaměřím na práci. Najdu si další klienty, zvednu si hodinovku. K tomu budu pomáhat jako recepční ve fitku. Budu pravidelně cvičit, jíst lépe a víc se hýbat.

No, chvíli to fungovalo.

Když do plánů vstoupí realita

Pak ale přišla nová pracovní výzva. Taková, která dává smysl, ale bere víc energie a soustředění. Najednou jsem začala nestíhat. Byla jsem roztěkaná, unavená a měla jsem pocit, že jsem všude jen napůl.

Bylo mi jasné, že takhle to dál nepůjde.

Rozhodnutí, které spustilo vinu

Věděla jsem, že musím něco pustit. A rozhodla jsem se skončit s recepcí. A tady jsem trochu narazila.

Najednou jsem si připadala jako ta, která někoho nechala ve štychu. Ta, která někomu přidělala práci. Ano, přišel ten známý pocit viny. Začala jsem si říkat: Nemám to ještě nějak vydržet?

Přitom sama patřím mezi ženy, které si dlouho neuměly nastavovat hranice. Říkala jsem „ano“, i když jsem byla unavená. I když jsem uvnitř strašně chtěla říct „ne“. Pomáhala jsem, i když jsem neměla sílu. A přesvědčovala sama sebe, že to tak má být.

Dnes na tom pracuju. A jedno už vím jistě: nastavování hranic bolí. A není to známka selhání.

Proč je bolest při nastavování hranic normální

Vždyť i cvičení bolí. Pokud chcete mít svaly, musíte je zatěžovat. Bez bolesti se nic neposílí. A s hranicemi je to úplně stejné.

Bolest neznamená, že děláte něco špatně. Znamená, že posilujete něco, co jste dlouho nepoužívaly.

A ještě jedna věc, která mi pomáhá. Buddhisti říkají, že když nám někdo udělá něco, co se nám nelíbí, nebo nám řekne ne, neznamená to, že jde proti nám. Znamená to, že si nastavuje svoje hranice. Stejně jako my. Každý chce pro sebe to nejlepší. A jakmile si to uvědomíte, bolest ustoupí o něco snadněji.

Když přestanete být ty, co všechno zvládnou

Dlouho jsme byly ty, které všechno zvládnou. Ty, které se přizpůsobí, aby byl klid. Ty, které ustoupí, aby nebyl problém. A okolí si na to zvyklo.

Náš čas, energie a ochota byly samozřejmostí.

Ve chvíli, kdy řekneme „ne“, se něco rozbije. Ne proto, že bychom byly tvrdé. Ale proto, že někdo jiný musí převzít odpovědnost. A to je nepohodlné.

Když se zastavíte a podíváte se na fakta

Pak jsem se ale zastavila. Protože faktem bylo, že se mi od začátku roku daří. Pravidelně cvičím, jím víc bílkovin a dokonce jsem i trochu zhubla. Cítím se líp ve svém těle. Silnější.

A bylo mi jasné, že kdybych teď ustoupila, začnu o tohle všechno postupně přicházet.

Ano, někdo bude nespokojený. Někdo se urazí nebo řekne, že jste se změnily. A možná má pravdu. Změnily jste se. Už totiž nejste k dispozici za každou cenu. A právě proto to bolí.

Hranice nejsou selhání, jsou respekt k sobě

Ano, vím, že někomu tím přidělám práci. Vím, že se to někomu nebude líbit. Ale když ustoupím, přidělám práci sama sobě. Budu unavená. Vyčerpaná.

A upřímně. Já nedělám nic špatného. Jen si nastavuji svoje hranice. Protože až se mnou jednou sekne, kdo se o mě postará? Kdo se postará o mou rodinu?

Bolest při nastavování hranic není důkaz, že děláte něco špatně. Je to důkaz, že se konečně berete vážně. A to není sobectví. To je péče o sebe a respekt k sobě.

Proč tentokrát neustoupím

Neustoupila jsem. A neustoupím. Ne proto, že bych byla tvrdá. Ale proto, že jsem se rozhodla dát sebe na důležité místo. A to je pro mě teď důležitější než být za každou cenu ta hodná. Proto taky píšu, že nejsem tu pro všechny.

Pokud vás téma zajímá, mrkněte i na knihy pro ženy, které mi pomohly naučit se říkat ne.

A co vy, znáte ten pocit viny, když řeknete ne? Napište mi na Instagram.